Požadavek na ukládání inženýrských sítí do společných podzemních prostor se poprvé objevil v souvislosti s řešením energetického zásobování měst s velkou koncentrací zástavby, kdy klasické zemní ukládání inženýrských sítí zabíralo příliš velkou část, mnohdy velmi drahých pozemků. Současné jejich výstavba, provoz, údržba,opravy a rekonstrukce byly časově i finančně velmi náročné. Kromě délky oprav a rekonstrukci nelze opomenout ani velmi významný vliv na životní prostředí a plynulost energetického zásobování obyvatelstva. Při klasickém způsobu uložení vznikaly velké škody nejen na komunikacích i zásobovaných objektech a značně negativně ovlivňovaly životní prostředí.

Myšlenka ukládání inženýrských sítí do kolektorů není v Evropě přitom žádnou novinkou. Již v letech 1863–1904 byla budována a následně uváděna do provozu kolektorová síť v Londýně, v roce 1920 v Curychu a v letech 1928–9 v Berlíně.

V Praze lze za začátek systematické „kolektorizace“ považovat závěr roku 1968, kdy u rozpočtové organizace Technická správa komunikací (odd. mostů) byl zřízen referát pro výstavbu a provoz kolektorů.

Jako první na území hl. m. Prahy byl v roce 1969 uveden do provozu kolektorový podchod v délce 128 bm, vybudovaný jako součást rekonstrukce Chotkovy silnice. První lokalitou v projektu komplexní kolektorizace hl. m. Prahy bylo sídliště Severní Město – Ďáblice. V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let pokračovala výstavba kolektorů na sídlištích Jižní Město, Modřany- Komořany, Horní Měcholupy – Petrovice, Černý Most, Barrandov, Radotín-Berounka, Řepy a dalších. Na všech sídlištích byla kolektorová síť budována hloubením. Výstavba kolektorů na satelitních sídlištích až na malé výjimky v současné době prakticky nepokračuje.

Náročnější pro stavbaře byly a jsou kolektory ražené budované v centru Prahy, kde se hloubka jednotlivých tunelů pohybuje v rozmezí 5 až 35 m. Některé z kolektorů mají průměr větší než tunely metra. V centru Prahy jsou dnes v provozu kolektory C1 (z náměstí I.P. Pavlova na Senovážné náměstí s odbočkou na Anenské náměstí), C1 A (mezi Příkopy a Smetanovým divadlem), Rudolfinum, Nová Radnice, Celetná, Václavské náměstí, Žižkov, nábřeží. Ludvíka Svobody a Tylovo divadlo. Před dokončením je kolektor C1A – Vodičkova, který spojuje Václavské a Karlovo náměstí

Nejen v Praze, ale i v některých významnějších městech ČR byly vybudovány kolektory (Plzeň, Most, Karlovy Vary, Jihlava, Ústí nad Labem, Brno, Ostrava atd.). Jejich výstavba se však většinou uskutečňovala jako účelová ve velmi malém rozsahu. Snad s výjimkou města Brna nemá výstavba kolektorů koncepční charakter, požadovanou kvalitu monitoringu prostředí ani technického zabezpečení provozu kolektorů a v nich uložených inženýrských sítí.